Podzim stojí u vrátek, obléknu si kabátek. Gumáky i čepici mám nachystané v polici.
Také deštník, nebo pláštěnku – vítr a déšť nás nezaskočí , holenku.
To co umí mraky, my jsme zvládli taky.
Něco u stolečku, něco ve sprše – a nebyly po nás ani kaluže.
Jako kouzelníci jsme kouzlili a dešťové kapičky jsme stvořili.
Medvěd, zajíc, vlk i liška – po lese si běhají, potravu si hledají.
Žalud, kaštan ba i šiška – dobře zaplní jim bříška.
Než jim je v zimě do lesa zaneseme, trošku si s nimi pohrajeme.
Vyštěbetal nám vrabec na komíně, že náš Vojta bude bydlet v Hodoníně.
Bylo to rychlé – než jsme řekli švec – byla to hotová věc.
A tak přišlo vážení – velké mravenčí loučení.
Taky jsme na svatého Martina čekali a čekali a čekali.
I legendu se žebrákem a mečem jsme si zahráli.
A i když tenkrát nepřijel… něco na zub u nás připravené měl.
Nám to ani nevadilo, po svatomartinských rohlících se jen zaprášilo.
Po kreslení prstem do mouky, přišlo kreslení prstem do písku.
Písečná animace – se světlem, s hudbou – to je fascinace.
Také jsme chtěli vyráběním na vánoční jarmark přispěti.
Ať i radost pro děti v nemocnicích na Křídlech doletí.
A u navlékání korálků jsme potřebovali hodně povzbuzování a nejedno objetí.
A i když to přibývalo pomalu, zasloužili jsme si velkou pochvalu.
Práce jsme udělali víc než dost, tak alou odpočívat.
A i když se nám už nechce spát, chceme zůstat v pelechu a jen tak si tam hrát.
A to já jsem rád už vstal a hrací doupě si udělal.
Více foto naleznete v galerii