Máma vaří, Adámek si hraje,
až dostane hlad a o jídlo by měl umět požádat.
Přiběhne a křičí, že má velký hlad,
na kouzelná slovíčka zapomíná rád.
Máma se však neotočí, vaří klidně dál,
Adámka nepoznává, i když vedle ní stál.
Adámek pláče, neví, co si myslet má,
na radu za tatínkem, babičkou i dědečkem pospíchá,
Ještě, že tu děti máme, z publika se ozývá
slůvko „prosím a děkuji“, každý z nich už zná.
Adámek radu přijímá, za mámou se vrací,
o jídlo poprosí a máma mu dá kaši.
Snad už nikdy nezapomene na kouzelná slůvka,
bez nich se neobejde ani ten největší mluvka.